filosofický radikalismus Učení britského původu, spojené s žáky Jeremy BENTHAMA a Jamese MILLA, zejména s Johnem Stuartem MILLEM. Kombinuje se v něm několik složek. První z nich je Benthamův UTILITARISMUS; dalšími pak KLASICKÁ POLITICKÁ EKONOMIE, jak ji rozvíjeli Adam Smith, Malthus a Ricardo; a právní věda, která se snažila racionalizovat právo, rozpracovaná Benthamem a Johnem AUSTINEM. Poslední složku představují základní principy DEMOKRACIE formulované Benthamem a Jamesem Millem. Přestože filosofický radikalismus vzešel z filosofických a ekonomických teorií, zabýval se praxí. Ospravedlňoval radikální změny zavedeného zřízení, které přežívalo na počátku devatenáctého století, a souvisel s reformním hnutím proti pozemkové aristokracii, hospodářským monopolům a státní církvi. Hlavní snahou filosofického radikalismu bylo posílit hnutí za přeměnu tradičního aristokratického systému v moderní, sekulární, demokratickou, tržní, liberální společnost.
Nejdůležitější částí filosofického radikalismu byl utilitarismus, protože byl filosofickým základem pro části zbývající. Axiomem utilitarismu bylo tvrzení, že každý jedinec usiluje o zvětšení svého štěstí a smyslem vlády je prosazovat co největší štěstí pro co nejvíce lidí. Utilitarismus se opíral o individualismus a psychologické premisy, jejichž počátek nalézáme u HOBBESE. Postavil se proti tradici a teorii přirozeného práva a navíc byl kritický vůči náboženství. Ve svých praktických důsledcích napomáhal podkopat legitimitu tradičního zřízení. Poskytl však také základní principy zřízení alternativních.
K filosofickému radikalismu patří též Benthamova právní věda, která stíhala neúprosnou kritikou obyčejové právo, jež bylo podle ní tradicionalistické, sebepopírající, svévolné a těžko pochopitelné (viz PRÁVO).
Nečastějším terčem útoků byl BLACKSTONE - nejvýznačnější zastánce obyčejového práva a právnického stavu, na němž závisela možnost veřejnosti dovolat se zákona a její přístup k soudu. Benthamova utilitární právní věda zahrnovala i opozici vůči jakémukoli odvolání na přirozenost, včetně přirozených práv, protože to znamenalo nepřípustnou dvojznačnost a umožňovalo neodůvodněně ospravedlňovat svévolná rozhodnutí. Právní vědu vytvářel Bentham jako alternativu, která si nárokovala pomocí kodifikace dosáhnout racionality a jasnosti.
Třetí hlavní komponentou filosofického radikalismu byla politická ekonomie, jež díky svému individualismu a dÚrazu na maximalizaci uspokojení byla utilitarismu velice příbuzná. Zásady politické ekonomie nebyly slučitelné s monopolem a protekcionismem, a byly v podstatě kritikou ekonomických základÚ moci aristokracie. To politickou ekonomii sbližovalo s jinými částmi filosofického radikalismu. Filosofičtí radikálové vytrvale agitovali proti britským ochranářským obilním zákonÚm.
Čtvrtou, a snad nejnápadnější složkou filosofického radikalismu bylo racionální zdÚvodnění demokracie, které lze najít v Benthamově Plánu parlamentní reformy (Plan of Parliamentary Reform, 1817) a v Pojednání o vládě (Essay on Government, 1820) od Jamese Milla. Jeho syn, John Stuart Mill, pokládal Pojednání za učebnici filosofických radikálÚ. Cílem politiky bylo ustavit jednotu zájmÚ mezi vládci a ovládanými. Tomu stály v cestě existující nekalé zájmy, tedy zájmy, jež stály mimo zájmy všech ostatních lidí či společnosti. Bylo nutné zabránit tomu, aby lidé s těmito nekalými zájmy využívali svých mocenských pozic k získávání výhod nečestnými prostředky. Nejlepší příklad dravčích vládcÚ, kteří využívají svou moc k tomu, aby si zabezpečili výhodná místa ve státní byrokracii, církvi a armádě, poskytovalo aristokratické zřízení. Zájmy aristokracie zcela očividně nesdílela zbývající část populace. Řešení spočívalo v ustavení reprezentativního systému vlády, který se bude zakládat na universálním či obecném zájmu všech lidí a tyto nekalé zájmy zmaří. Vládcové budou podléhat demokratické kontrole, a tak se prosadí a převládne universální zájem celé populace. K tomu je zapotřebí organická reforma, tedy podstatná ústavní změna, která musí zahrnovat značně rozšířené, nejlépe všeobecné volební právo, časté volby, tajné hlasování zkrátka demokracie.
Vyznával-li člověk některou z těchto doktrin, nebyl ještě filosofickým radikálem.
Mnozí podporovali jen jednu či některé z výše uvedených základních součástí filosofického radikalismu a přitom odmítali jiné, a nemohou být považováni za členy tohoto hnutí. Například McCulloch a Nassau Senior a vÚbec většina politických ekonomÚ nebyla ani utilitaristy, ani radikálními demokraty, tedy ani filosofickými radikály. Vyskytli se utilitaristé, kteří odmítali demokracii a postavili se tak mimo oblast filosofického radikalismu (William Paley a John Austin v době, kdy psal Působnost právní vědy). Dále zde byli reformátoři práva a kritikové obyčejového práva, kteří nebyli demokraty ani stoupenci utilitarismu, a opět tedy nepatřili k filosofickým radikálÚm (Mackintosh a Brougham).
Lze také zmínit radikální demokraty, kteří byli v opozici k utilitarismu a učení politické ekonomie, a by li čímkoli jiným než filosofickými radikály (Hetherington a chartisté).
Bentham, James Mill a John Stuart Mill byli výjimeční mimo jiné právě v tom, že zastávali všechny základní složky doktriny filosofického radikalismu. Bentham a James Mill, přestože byli intelektuálními architekty filosofického radikalismu, sami toto označení nepoužívali. To bylo vynálezem historikÚ snažících se připsat konkrétní skupině intelektuálÚ ideje, jež podporovaly nárust liberalismu v politice a ekonomice. Termín filosofický radikalismus však přijal John Stuart Mill a jeho podobně smýšlející kolegové; pro ně měl specifický význam a znamenal něco jiného než oněch několik doktrin později filosofickému radikalismu připsaných. Označoval malou skupinu radikálních publicistÚ a politikú, kteří přijali utilitarismus, benthamovskou právní vědu, zásady politické ekonomie, malthusiánství a racionální zdÚvodnění demokracie, a jejich výsadní charakteristikou byla oddanost přesvědčení, že by se měla a mohla utvořit parlamentní strana s primárním cílem ústavní reformy demokratickou cestou. (Kromě Johna Stuarta Milla byli nejvýznačnějšími osobnostmi tohoto úsilí George Grote, bankéř, člen parlamentu, který se později proslavil svými Dějinami Řecka [History of Greece]; Harriet Groteová, která vedla salon filosofických radikálů, Sir William Molesworth, člen parlamentu, sponzor a přispěvatel časopisů filosofických radikálů a později redaktor a vydavatel Díla Thomase Hobbese; Francis Place, organizátor a pamt1etista; John Roebuck, člen parlamentu, koloniální reformátor a posléze přední kritik krymské politiky.) Mill a jeho souputníci rozvíjeli racionální zdůvodnění a strategii parlamentní strany oddané demokracii, která byla v opozici k aristokratické straně. Demokracie versus aristokracie byl základní problém, od něhož byly všechny ostatní problémy - jak se předpokládalo - odvoditelné nebo se ve srovnání s ním jevily jako nevýznamné. Otázka vztahu demokracie a aristokracie byla zásadní, protože odrážela podstatu společenské reality, jež tkvěla v kont1iktu mezi aristokracií a lidem.
Očekávala se a navrhovala nová orientace dvou tradičních stran, které byly ovládány aristokraty a prosazovaly aristokratické zájmy a jež se měly sloučit do jediné. Takové přeskupení by umožnilo nástup radikální demokratické strany reprezentující lid a stojící v opozici proti jedné straně aristokratické.
Stranický kont1ikt by se odvíjel mezi těmi, kdo zastávají aristokratické zásady - ti byli označeni jako filosofičtí toryové - a těmi, kdo vedou zásadní obhajobu demokracie filosofickými radikály. Z tohoto hlediska měly nejvíce co říci dogmatické strany představující extrémní pozice, a není tedy divu, že filosofičtí radikálové byli označováni za doktrináře a charakterizováni předponou "ultra".
V tomto období (1824-40) měl John Stuart Mill negativní vztah ke stranám středu a obviňoval zastánce kompromisu a neutrály z oportunismu. Filosofičtí radikálové se tak odlišovali od jiných typů radikalismu - od radikálů představovaných Thomasem PAINEM a jeho následovníky, jejichž radikalismus se zakládal na víře v přirozená práva; od těch, kteří se věnovali konkrétním problémům a v demokratizaci viděli pouze prostředek k dosažení svého specifického cíle; od radikálů, jako byli například Cartwright a Cobbett, kteří své přesvědčení o,nutnosti ústavní změny ospravedlňovali tvrzením, že se bude jednat o restauraci lidových institucí, tak jak existovaly ve starověké minulosti (viz RADlKÁLOVÉ, BRITŠTÍ).
Filosofičtí radikálové utvořili v Dolní sněmovně malou frakci a ve třicátých letech devatenáctého století vedli mohutnou kampaň ve sdělovacích prostředcích. Díky rovnováze sil v Dolní sněmovně mohli mít naději na úspěch. Ta se však zhroutila, když nárůst chartistického hnutí, propagace tzv. protiobilního zákona a jiné politické okolnosti vedly k rozčarování a rozpadu jejich křehkého seskupení.
Malá strana, sama sebe vnímající a označující jako filosoficky radikální, zanikla, ale jméno přežilo. Mnohem později použili název "filosofický radikalismus" historikové, zejména Elie Halévy, jehož Vznik filosofického radikalismu (Formation du radicalisme philosophique) byl zveřejněn v roce 1904 a do angličtiny přeložen roku 1928. MilJ pravděpodobně takovému vývoji napomohl, když ve své Autobiografii (1873) upozorňoval na svou ranou politickou aktivitu. Avšak na rozdíl od jeho poměrně přesné definice se vžilo Halévyho volné užití pojmu, které zahrnovalo benthamismus, utilitarismus, liberalismus, doktrinu laissez-faire a zevšeobecněný radikalismus.
Hlavní kritika filosofických radikálú srně.
řovala k jejich doktrinářství a byla vedell2 centristy sdruženými ve straně whigů. Podle Francise Jeffreye podněcovali občanské ne. sváry a ztěžovali usmíření tříd a stran. Také MACAULAY měl mnoho výhrad - užívali deduktivního uvažování, které je v politice nevhodné, podobali se puritánům a jakobínům v sedmnáctém století, jejich podpora ze.
směšňovala jinak žádoucí cíle, byli arogantn a netolerantní, dali reformnímu hnutí příli~ revoluční charakter. V méně sofistikovanť podobě zopakoval některé z těchto výtet Stephen v díle Angličtí utilitaristé (Englist Utilitarians, 1900). Z jiných pozic vedl svou kritiku filosofického radikalismu CARLYLE. Napadal jeho individualismus, necitelnost k duchovním potřebám a podponJ tržní ekonomiky. MARX považoval filosofický radikalismus za buržoasní ideologii. JH

¨ odkazy
Halévy, E.: The Growth oť Philosophic Radicalism, přel. M. Morris. Londýn: Faber & Gwyer, 1928.
Mj]], J.: An Esmy on Government. New York: Libeťal Art Press, 1955.
Stephen, L: The English Utilitarians. Londýn: London School of Economics and Political Science, 1950.
literatura
Hamburger, J.: /ntellectuals in Politics: John Stuart Mil! and the Philosophic Radicals. New Haven a Londýn: Yale University Press, 1965.
Robson, J.M.: The /mprovement oťMankind: the Social and Political Thought oť John Stuart Mill. TofontŮ: University of Toronto Press, 1968.
Thomas, W.: The Philosophic Radicals: Nine Studies in Theory and Practise, /8/7-/R4l. Oxford: ClarendOB Press, 1979.